Sony LinkBuds Clip recenze: Mají otevřená sluchátka smysl?

Otevřená sluchátka zažívají v posledních letech pořádný boom, přičemž každý výrobce zkouší přinést něco nového, především co se týče jejich konstrukce.

A teď se do tohoto segmentu zapojilo i Sony.

LinkBuds Clip jsou tak trošku jiná sluchátka, než na která jste mohli být od této japonské značky zvyklí. Žádné špunty, které vám zalezou do zvukovodu, žádné velké mušle přes celé uši – jen malé repráčky, které si připnete k uchu.

Ale ne náhodou jsou špunty nebo náušníková sluchátka těmi nejoblíbenějšími sluchátky po celou řadu let. Má tak tato nová konstrukce vůbec smysl?

To jsem se snažil zjistit po několik týdnů, kdy jsem LinkBuds Clip testoval, abych zjistil, jak dobře hrají, jak jsou praktická a kdo z nich bude (nebo nebude) nejvíce nadšený.

Design a zpracování

Designem jsou LinkBuds Clip vážně zvláštní. Jsou totiž asymetrické – malý reproduktor na jedné straně je doplněn o poznání větší částí na té druhé, kde se skrývá baterie a která vám jde za ucho.

Zpracování je pak, jak už to u těchto vyšších řad Sony bývá, na skvělé úrovni. Vše vypadá krásně, od použitých materiálů až po samotné balení. Každé sluchátko přitom váží pouhých 6,3 gramu (a s pouzdrem dohromady 42 gramů), takže o nějaké zátěži nemůže být ani řeč. Nechybí ani odolnost IPX4, díky které sluchátkům neublíží pot ani lehký déšť. Vodotěsná ale nejsou, takže s nimi neplavte.

Nicméně na uších jsou přeci jen nápadnější, než malé špunty. Z dálky to dokonce může vypadat, že má člověk v uších naušnice. Ta větší část za uchem je ale vidět jen ze zadního úhlu, z profilu to nepoznáte. Každopádně se určitě nejedná o nějaký konzervativní design, takže asi nebudou vzhledově sedět každému.

Pohodlí při nošení

Samotný mechanismus nasazení je… zvláštní. Chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykl a našel ten správný grif, abych si sluchátka dokázal napoprvé dobře nasadit. Pokud byste s tím měli problém i vy, v balení najdete silikonové nástavce, které pomáhají hlavně lidem s menšíma ušima nebo těm, kdo chtějí pevnější uchycení.

I když jsem se ze začátku bál nekomfortní boule za ušima, která mě bude tlačit, realita byla úplně jiná. Po pár minutách jsem vždycky zapomněl, že sluchátka vůbec mám. A to platilo i po několikahodinové vyjížďce na kole – ani tehdy mě z nich uši nebolely.

Překvapilo mě hlavně to, jak dobře drží. Zkoušel jsem je při běhu i na kole doslova setřást, ale ani při jednom sportu jsem neměl pocit, že by mi měla spadnout. Popravdě jsem něco takového nečekal. Těžko říct, jak na tom budou lidé s menšíma ušima (já mám docela plachťáky), to nedokážu posoudit, ale za mě je tohle zpracování jednoznačně za jedna.

Dotykové ovládání

Sluchátka nabízí dotykové ovládání, kterým třeba pozastavíte hudbu. Oproti AirPodům mi ale nepřišlo tak intuitivní a ze začátku jsem tak úplně nevěděl, co a jak. Věřím ale, že je to jen o zvyku.

V aplikaci si navíc můžete nastavit, co bude jednotlivé poklepání dělat – a to zvlášť pro jedno, dvojité i trojité klepnutí, a k tomu ještě odděleně pro levé a pravé sluchátko. Možností přizpůsobení je tu tak dost.

Nabíjecí pouzdro

Samotné pouzdro je čtvercové, s poměrně malou plochou, ale za to docela vysoké. Když ho postavím vedle pouzdra od AirPodů, je zhruba o třetinu vyšší, ale ne tak široké. Působí tak trochu neforemně, hlavně kvůli té výšce, takže v kapse dělá velkou bouli.

Nicméně stejně jako u sluchátek je i kvalita zpracování pouzdra na skvělé úrovni a poté, co si párkrát vyzkoušíte, jak do něj sluchátka vkládat, funguje na výbornou.

Kvalita zvuku

Kvalita zvuku bude vždycky do jisté míry subjektivní, ale u otevřených sluchátek je potřeba k celé věci přistupovat trošku jinak. Nebavíme se totiž o špuntech, které reprodukují zvuk přímo do zvukovodu, ale vlastně o takovém zmenšeném repráčku, který máte spíš u ucha než v něm.

A právě proto mě kvalita zvuku docela překvapila. Je vidět, že Sony ví, co dělá.

Zvukový profil LinkBuds Clip bych popsal jako spíše plochý, možná lehce světlejší, s důrazem na středy a výšky. Nejsilnější složkou je tu jednoznačně střední pásmo – vokály a mluvené slovo zůstávají čitelné i v běžném prostředí, což u otevřené konstrukce oceníte.

Basy pak najdete hlavně v těch vyšších frekvencích, ale hluboký subbas prakticky chybí. To ale není úplně chyba Sony, nýbrž prostě daň otevřené konstrukce – sluchátka nemají jak ten hluboký bas utěsnit a dostat k vám. Pro pop a běžný poslech to bohatě stačí, ale u basově náročných žánrů, jako je hip-hop nebo drum and bass, je potřeba mít realistická očekávání.

Výšky míří na jasnost, ale bez zbytečné ostrostí. V tichém prostředí drží detail a hudba nezní zbytečně mdle. Jakmile se ale ocitnete v hlučnějším okolí, ty jemnější detaily se začnou trochu ztrácet – což zase souvisí s tím, že vám do uší proudí i všechen ruch zvenčí.

Soundstage je kompaktnější a intimnější. Člověk by čekal, že u otevřených sluchátek to bude naopak, ale ono to vlastně docela sedí rychlejší sportovní hudbě, u které stejně nejde o to pitvat každý detail.

Izolace a únik zvuku

Ta největší přednost – i největší kompromis – otevřené konstrukce je pochopitelně to, že slyšíte úplně všechno okolo sebe. Ať už jde o auta, tramvaje nebo kolemjdoucí, o okolí máte perfektní přehled. A přesně o tohle u těchhle sluchátek jde, takže jsou výborná pro sportovní aktivity venku (běh, kolo), kdy se pohybujete u silnice nebo na rušné cyklostezce.

Trochu jsem se ale bál, že ten průnik bude fungovat oboustranně a všichni okolo mě budou poslouchat moji hudbu se mnou. Naštěstí musím říct, že hudba je slyšet jen z opravdu těsné vzdálenosti, takže jsem neměl strach, že bych třeba v MHD někoho rušil.

Ekvalizér a přizpůsobení zvuku

Pokud vám výchozí zvuk nesedne, aplikace Sound Connect nabízí slušné možnosti, jak si ho upravit. K dispozici je klasický ekvalizér s několika přednastavenými profily (Heavy, Clear, Hard, Soft a Game) a k tomu i možnost vytvořit si vlastní.

Zajímavý je také interaktivní průvodce Find My Equalizer, který vám postupně nabídne různá nastavení, až se proklikáte k profilu ušitému na míru vašemu sluchu. Nechybí ani funkce DSEE, která má pomocí AI vylepšovat komprimovaný zvuk u méně kvalitních nahrávek.

Poslechové režimy

Kromě klasického poslechu nabízí LinkBuds Clip i několik poslechových režimů, mezi kterými můžete přepínat buď v aplikaci, nebo přímo poklepáním na sluchátko:

• Standardní režim – výchozí nastavení pro běžný poslech.
• Voice Boost – zvýrazní hlasy v hlučnějším prostředí, takže se hodí hlavně na podcasty, audioknihy nebo hovory.
• Sound Leakage Reduction – potlačí vyšší tóny tak, aby vaši hudbu neslyšelo okolí. Užitečné třeba v kanceláři nebo kavárně.
• Background Music – upraví hudbu tak, aby zněla, jako kdyby hrála z reproduktorů někde v kavárně.

Kvalita mikrofonu

Sony sází na AI redukci šumu společně se senzorem kostního vedení, který má pomoct rozpoznat váš hlas od okolního ruchu. To funguje slušně, ale samotná kvalita hlasu je spíše průměrná.

Na běžné hovory to tedy stačí, ale pokud pro vás telefonování představuje prioritu, najdete i lepší volby. Do jisté míry to ostatně dává smysl – otevřená konstrukce zkrátka není primárně stavěná na to, aby vám co nejlépe snímala hlas.

Aplikace a připojení

Stejně jako ostatní sluchátka Sony i LinkBuds Clip spolupracují s aplikací Sound Connect, dostupnou pro iOS i Android. Ta slouží jako hlavní centrum, kde vidíte výdrž baterie, stav připojení i aktuálně používané režimy, a zároveň si tu odemknete veškeré možnosti přizpůsobení.

Jedna věc mě tu ale trochu mrzela. Abych sluchátka v aplikaci viděl jako připojená, musím je mít vyndaná z pouzdra. Oproti AirPodům, u kterých vidím stav baterie i tehdy, když leží zavřené v pouzdře, mi to přijde trochu nešikovné. Kvůli tomu se mi dokonce i jednou stalo, že jsem až venku zjistil, že jsou sluchátka úplně vybitá.

Bezdrátové připojení

Bluetooth funguje stabilně, a pokud byste přece jen měli problémy, v aplikaci najdete i režim, který upřednostní stabilitu připojení na úkor kvality zvuku. Nechybí ani multipoint, tedy připojení ke dvěma zařízením naráz.

Co se kodeků týče, sluchátka podporují jen ty základní – SBC a AAC. U téhle konstrukce to ale vůbec nevadí, protože z otevřených sluchátek stejně nevymáčknete takovou kvalitu, aby dávaly kvalitnější kodeky smysl.

Sám jsem je pároval s iPhonem. Párkrát se sice objevil menší problém, ale bylo by nefér to srovnávat s párováním AirPodů, které má Apple ze své podstaty vyladěné nejlíp.

Výdrž baterie a nabíjení

Výdrž baterie patří u LinkBuds Clip mezi silné stránky. Sony udává až 9 hodin poslechu na jedno nabití sluchátek a dohromady až 37 hodin i s pouzdrem, které zvládne sluchátka dobít zhruba třikrát až čtyřikrát (přidá tak dalších cca 28 hodin).

V praxi je ale potřeba počítat spíš s reálnějšími čísly. Při běžném používání, kdy střídáte hudbu, podcasty i občasný hovor, se výdrž pohybuje někde kolem 6–7 hodin. I tak ale sluchátka v pohodě vydrží celý pracovní den.

Pokud vám baterie přece jen dojde, pomůže rychlonabíjení – 3 minuty na nabíječce vám zajistí zhruba hodinu poslechu. Nabíjí se přes USB-C, přičemž bezdrátové nabíjení tu bohužel chybí, což je u sluchátek v této cenové kategorii docela škoda.

Srovnání s konkurencí

Jak už jsem zmiňoval, otevřená sluchátka jsou úplně jiná kategorie, kterou lze jen těžko srovnávat s klasickými špunty. Nicméně Sony se s tím popralo dobře a řekl bych, že se rozhodně jedná o jedny z lepších na trhu.

Pokud ale zvažujete i konkurenci ve stejné, tedy klipové kategorii, stojí za zmínku hlavně tyto modely:

• Bose Ultra Open Earbuds: Dlouhodobě považovány za nejlepší otevřená sluchátka na trhu. Za to si ale Bose účtuje nejvíc, sluchátka jsou nejobjemnější a navíc jim chybí multipoint.
• Shokz OpenFit 2: Oblíbená volba mezi sportovci, která nabízí ještě delší výdrž – až 11 hodin na jedno nabití a 48 hodin s pouzdrem.
• Sony LinkBuds Fit: Zajímavá alternativa z vlastní stáje. Jedná se sice o klasičtější in-ear konstrukci, ale zato s ANC i propustným režimem, takže jsou o poznání univerzálnější. Dobrá volba právě pro ty, kdo si nejsou úplně jistí, jestli opravdu chtějí čistě otevřená sluchátka.

Zhodnocení

Na začátek shrnutí je potřeba říct, na koho Sony LinkBuds Clip vlastně cílí.

Otevřená konstrukce s sebou logicky nese pár kompromisů – ne tak dobrou hudební reprodukci a samozřejmě nulovou izolaci od okolí.

To tak nepotěší audiofily, kteří si chtějí naprosto vychutnat nové album se vším všudy. A také všechny, co pracují v otevřených kancelářích nebo kavárnách, případně často jezdí MHD – tam vám otevřená sluchátka žádný klid nezajistí.

Naopak naplno tuhle otevřenost využijí sportovci, hlavně běžci a cyklisté, pro které je přehled o okolí spíš nutností než nevýhodou. A přesně pro ně jsou tahle sluchátka jako stvořená.

Pokud tak patříte do té sportovní cílovky a hledáte prémiová otevřená sluchátka, klidně do nich běžte. Jsou kvalitně zpracovaná, překvapivě pohodlná, skvěle drží a nabízí spoustu funkcí i slušnou výdrž baterie. A i na poměry otevřených sluchátek zvládají zvuk vážně dobře.

Ale pokud nejste úplně přesvědčení o tom, že otevřená sluchátka opravdu potřebujete, sáhl bych na vašem místě spíš po tradičních špuntech – ať už jsou to AirPody, nebo Sony WF. Ty totiž stojí velmi podobnou částku (kolem 5 tisíc, což je přeci jen docela dost) a jsou daleko univerzálnější. ANC je z mého pohledu dnes už tak trochu nutností a špunty k tomu často nabízí i propustný režim, který se otevřeným sluchátkům čím dál více přibližuje.